Tuto sobotu (23.6.2012) jsme se soukmenovcem Tomasem a jeho bílou psí obludou Badym vyrazili na posvátnou českou horu Blaník. Leží kousek od města Vlašim u obce Louňovice pod Blaníkem.

Počasí nám přálo a slibovalo dobrou viditelnost z blanické rozhledny. Výstup na Velký Blaník (638 metrů nad mořem) začal trochu partyzánsky, neboť Tomas se rozhodl nezaplatit výběrčímu na parkovišti za svůj zánovní vůz. Tady jsem začal dumat nad tím, jestli Tomas nemá náhodou nějaké semitské předky, ale zjevně šlo o volání keltské krve, vždyť‘ i ti Skotové jsou známí svou šetrností . Zaparkovali jsme tedy na lesní cestě o kus dál, což se mi jako vyznavači pořádku moc nezamlouvalo, ale konec konců, byl jsem jen spolujezdec.

Výšlap začal dobře, protože hned na začátku je dobře vidět tabulka, kde je napsáno cosi o tom, že zde v roce 2005 vyhlásil Václav Klaus tažení na Brusel. Další veselou záležitostí je kamenná hlava, údajně blanického rytíře, která vypadá spíše jako slavné olmécké negroidní hlavy v Mexiku. Že by už i na Blaník pronikla multikulti? Chvíli po začátku výstupu se cesta rozděluje na delší a kratší trasu. Já už byl na Blaníku několikrát a chtěl jsem Tomasovi ukázat pár zajímavých míst, tak jsme vybrali tu delší. Tomas se stále divil, že zde není ani jeden autobus polských katolíků. No, alespoň dva Poláky jsme potkali. Cesta na vrchol vede smíšeným lesem a všude je plno skal a balvanů. Srdce romantikovo musí prostě zaplesat.

Samotný Velký Blaník je místo, které má bohatou a slavnou historii. Vrchol byl osídlen Kelty již v 5. století před naším letopočtem. A právě Keltové na něm postavili v době halštatské své kruhové hradiště-oppidum. Zbytky mohutných dvojitých kamenných valů jsou viditelné dodnes. Keltové z vrcholu Blaníku mohli dobře kontrolovat obchodní cestu z jihu na sever, která tudy vedla. Zřejmě se jednalo o jednu z větví takzvané „Jantarové stezky“. Právě od Keltů pochází pověst o spícím vojsku v útrobách hory. Určitě tady nechrní Václav, řečený „Svatý“. Podobné legendy o válečnících, hibernujících v posvátných horách se dají vystopovat vlastně všude v Evropě, kde sahal keltský vliv. Téměř totožná legenda se tradovala ještě dlouho po pádu Říma v Galii, kde místní galořímské obyvatelstvo věřilo na návrat Juliána Apostaty, který má odpočívat v jisté hoře a až bude Galii nejhůř, má se vrátit a v rozhodující bitvě porazit nepřítele… Křestané samozřejmě převzali tato stará pohanská vyprávění a tak dodnes tvrdí, že například Karel Veliký taky čeká ve své hoře na zavolání potomků. Ten, až se probudí, bude asi trochu zmaten, protože se bude muset rozhodnout, komu pomáhat, zda Francouzům nebo Němcům, protože si ho nárokují oba národy. Friedrich I. Barbarossa to bude mít rozhodně jednodušší, ten medituje v hoře Kyffhäuser a tedy bude asi stranit Teutonům. No, naši galilejští budou koukat, kdo že to vyjede z Blaníku.

Ve středověku zde stávala tvrz a pravděpodobně i dřevěný hrad. Počátek křesťanských poutí na Blaník se datuje někdy od roku 1404, tedy v těsně předhusitské době, kdy to v Království českém začínalo pěkně kvasit. O něco později se zde po justiční vraždě Jana Husa konaly tábory českého lidu, nespokojeného se zkažeností Katolické církve. V letech 1868-1871 zde probíhaly novodobé tábory českého lidu, kde se otevřeně dávala najevo nespokojenost s Habsburskou monarchií a poprvé se také tato hora dává do souvislosti s Husitstvím. Prý tedy v Blaníku není žádné katolické Václavovo vojsko, ale husité. Viz skvělá hra Járy Cimrmana : „Blaník“ (doporučuji zejména perfektní obraz „Výměna mečů“). Z Blaníku byl také vlomen základní kámen Národního divadla.

Na vrcholu Velkého Blaníku stojí nádherná, 30m vysoká, dřevěná rozhledna ve tvaru středověké hlásky, postavená kupodivu za války v roce 1941. Dole točí pivo (Kozla za 25,- Kč), což je pro každého pohana jistě dobrá zpráva. Už od roku 1895 tady stála menší věž (20m), ale v roce 1936 se zřítila. Výstup na ní stál rozhodně za to, viditelnost byla celkem dobrá, bylo vidět i Prahu a Cukrák. Samotná rozhledna je šindelová. Kdo někdy zkoušel postavit šindelovou střechu, musí ocenit um našich předků a jejich novodobých nástupců. Na rozhledně prostě předvedli parádní výkon.

Po výstupu a sestupu z Velkého Blaníka, jsme se rozhodli ještě navštívit Malý Blaník. Je jen kousek od většího brášky. Tenhle kopec má 569m n. m. a je také celý porostlý nádherným lesem. Nechtělo se nám se tam plazit po turistické značce, tak jsem na parkovišti vytáhl z hlídače (toho, co zůstal ochuzen o obolus za naše parkovné) kudy vede zkratka. Zkratka byla skutečně kratší, ale zato vedla vedle včelínů, kde se zrovna rojila včelstva, takže to bylo i trochu dobrodružné (každý alergik jistě ocení). Na samotném vrcholu kopce ve středověku stávala tvrz, kterou vyvrátili husité. Odvedli dobrou práci, protože z ní nic nezbylo. Z cedule, která tam je, se dá vyčíst, že zde od pradávna bylo kultovní místo, které používali už pohané. Myslím, že o další tabulce Pohanského kruhu je tedy rozhodnuto. Jako vždy, si však toto místo uzurpovala Katolická církev. V roce 1753 zde postavila (samozřejmě, že rukama nevolníků) poutní kapli Svaté Máří Magdalény. Její vskutku malebná zřícenina tvoří dominantu vrcholu dodnes. Jenže, katolíci si to tu moc neužili. K moci se totiž dostal osvícený (můj oblíbený katolík) Josef II. a už v roce 1783 jim to zde celé zrušil. Moudrý to císař. Doufám, že taky číhá na zavolání v nějaké hoře a vyjede, až bude Čechám nejhůř. Možná už bychom ho měli probudit, aby si konečně posvítil na Církevní restituce. Katolíci si totiž dělají zuby na oba Blaníky.

Pokud jsem vás tedy navnadil na návštěvu Blaníků, neváhejte a vyražte. Stojí to za to!

Myslič