Krutý a nemilosrdný sluneční kotouč přestal trýznit Zemi svým blahodárným světlem a čas radosti na okamžik končí. Za mrazivého skřípění a makabrózního šelestu se otevírají krypty, ve kterých se ti, jež nesnesou přímé světlo, ukrývají ve dnech dobrého počasí. Temné a zlé věci vycházejí i ve dne ze svých úkrytů a děsí nevinné smrtelníky strašlivým vytím. (Pokud je neslyšíte, tak jste buď nesmrtelní nebo, mnohem pravděpodobněji, nejste dostatečně nevinní. Ve druhém případě doporučuji konvertovat k náboženství s benevolentnější morálkou.)

Je tedy splněno vše potřebné k tomu, abych si jen tak pro radost napsal povídku.

Sluneční paprsky pozvolna pronikaly vrstvou prachu a nečistot, aby se lačně vrhly na nespočetné tuny betonu, které dnes nazýváme domovem, chystajíce se je proměnit v rozpálenou pec. Bylo ráno.

Takto začínají všechny povídky, a proto, doufám, je možné toto klišé přeskočit. Nyní tedy stať.

Pan A nevypadal příliš jinak než ostatní pánové A, kteří se běžně objevují v literatuře, snad měl jen poněkud odlišný vkus. Zato pan B byl naprosto typickým exemplářem pana B. Skutečný motiv jejich setkání je nepodstatný a neuvažujeme-li zlovůli autora, dokonce neodhalitelný.

„Co si myslíš o vysoké míře nezaměstnanosti, dnes, v Evropě?“ pohlédl pan B tázavě na pana A.

„Řekl bych, že je to dost špatné,“ odtušil pan A a zahleděl se na reklamní bilboard upoutávající na šampóny z Indonésie, měl neblahé tušení. „Někdy si říkám, že ideál socialismu, dát každému práci, není tak marný, i když vím, že je to technicky nemožné.“

„Socialismus!“ vyhrkl pan B, „Ty jako uctíváš Stalina?“

„Cože? Nic takového jsem přece neřekl. Jen jsem…“

„Do hajzlu! Vždyť ty máš červené triko!“ zděsil se s lehkým přehráním pan B a blesk po panu A nenávistnýma očima.

„To je přece nesmysl, červená barva nic neznamená a navíc jsem chtěl jen říct, že…“ nedostal šanci pan A.

„Že všichni co nepracujou musí na Sibiř,“ zamával rukama pan B. „Jak jsem se s tebou jen mohl bavit?“

„Já nechápu o co ti de?“ pan A začal pozvolna rezignovat.

„Jde mi o to, že máš červený triko, nedávno sem viděl, že máš na chatě dokonce i srp a několik kladiv a uctíváš Stalina. Víš vůbec kolik zabil lidí.“

„Já neuctívám Stalina!“ zařval pan A.

„Co na mě řveš?! Chceš mě poslat do Gulagu nebo co?!“

„Já nikoho do Gulagu vůbec poslat nechci. Červená barva je naprosto normální, srp a kladivo jsou pracovní nástroje, a navíc je celá tahle debata nesmyl,“ pan A začínal zuřit.

„Takhle chabejma výmluvama se z toho fakt nevykroutíš, prej pracovní nástorje… naprosto normální…“

„Ty mě vůbec neposloucháš,“ pan B se klepal vztekem a pocitem beznaděje.

 “Protože je mi naprosto jasný co seš za hajzla,“ promlouval pan B s klidnou tváří. „Nehodlám se s tebou dál bavit, jen napíšu na Facebook, že seš zkurvenej obdivovatel  diktatury a vraždění, abych varoval ostatní, a pak už s tebou nechci mít nic společnýho,“ pan B zrychlil krok a rychle naskočil do přijíždějícího autobusu.

A nyní je třeba závěr.

Kombinace řady nešťastných náhod, mezi něž patří světlo odražené od meteorologického balónu, dodávka nekvalitního šamponu z Indonésie a smrt jednoho malého huňatého zvířátka, způsobila zcela devastující déšť citronů. Citróny padaly z nebe po čtyřicet dní a čtyřicet nocí až citronová šťáva utopila veškeré lidstvo, které se ještě dokázalo se zlámanými kostmi plazit po bombardované zemi. Pan A a pan B se již nikdy nesetkali.