Zaprvé jsem dospěl k tomu, že bojovat s lidskou hloupostí je plýtváním mého drahocenného času a energie, a zadruhé jsem pochopil, že v dnešní době nikdo více než deset řádek najednou obvykle nepřečte.

Takže jsem se rozhodl zkoncentrovat celý blog do několika řádek.

1) Pohanství a Křesťanství

Vztah jakékoliv spirituality s křesťanstvím je reálně nemožný dokud se křesťané nevzdají cíle učinit křesťany ze všech nekřesťanů. Jakkoliv se zdá taková představa hloupá, tak je bohužel v křesťanství hluboce zakořeněná, a jejím jádrem je představa, že člověk o něco přichází, pokud křesťan není.

Ve skutečnosti však nepřichází naprosto o nic.

2) Pohanství a extrémní pravice

Pohanství přináší nám blízkou spiritualitu, blízkou našim předkům našim kořenům, a je ve své podstatě daleko blíže národnímu cítění nebo vlastenectví než třeba Římsko-katolická víra.
Je však důležité si uvědomit, že opravdu není možné být vlastencem a neonacistou zároveň. Oslavovat ideologii, která náš národ málem připravila o stát a následně zahubila, a zároveň se odkazovat k národu nebo vlastenectví je projevem nedostatečné analytické schopnosti.

Stejně tak by imho měla spirituální praxe vést k rozvoji rozlišující moudrosti. To by pak imho mělo vést ke schopnosti rozeznat, že k tomu, abych vyjádřil svůj odpor k nějakému aspektu společenského klimatu, tak nemusím adorovat hnutí, které bylo postaveno na odlidštěném centralismu a odporu k projevu jakéhokoliv názoru, jinému než byl ten oficiálně povolený.
Bystrý člověk snad dohlédne toho, že Ti kteří šli do koncentračních táborů mezi prvními, byli okultisté, zednáři a všelijaké další podivné existence, které nezapadaly do rigidního rámce Říše nebo snad pro něj představovali hrozbu.

Abych to shrnul, tak bych si přál, aby se pohanství nepronikalo s pravicovým extremismem. Realizaci tohoto přání však nevidím v nějakém teátrálním odsuzování, proklamacích nebo manifestacích, ale v průběžném poukazování na objektivní neslučitelnost pohanství a extrémní pravice, s vírou, že to možná jednou bude pochopeno.