Neopohanství v Čechách

Zem nasáklá krví
Obzor zahalený v dým
Následek velké bitvy
O velký bílý kříž

Až zazní zvuk roku
Hlas našich předků
Vezmu štít a meč
Hrdě se postavím bílému Kristu

neznámý autor

Předmluva

Zveřejňujeme zde torzo rukopisu knihy Josefa Veselého nazvané Neopohanství v Čechách. V podstatě se jedná jenom o motto a o začátek předmluvy. Na dotaz, proč od svého záměru napsat tuto knihu upustil, uvedl autor následující důvody:

1) Absence kvalitního keltského neopohanství. Poté se co v polovině devadesátých let stáhli do ústraní manželé Zítovi, nenašla se za ně žádná adekvátní náhrada.
2) Obecně, až na výjimky, se úroveň české wiccanské scény jeví být dost nízká. Je třeba počkat, až u nás wicca lépe zapustí kořeny a více se rozvine.
3) Skutečnost, že některé osoby hlásící se k neopohanství napadají autora na internetu, a to nezřídka i velmi vulgárním způsobem, stejně jako jeho špatné zkušenosti s kontaktem s některými neopohany.
4) Autorova introvertní povaha. Sepsání knihy by vyžadovalo komunikovat s relativně velkým počtem lidí.

V druhé polovině dvacátého století se v Evropě začal objevovat zajímavý náboženský jev, jehož nástup byl zřejmě zapříčiněn tendencí zaplnit duchovní vakuum vznikající v důsledku toho, že křesťanství, které již nedokázalo uspokojovat potřebu transcendence moderního člověka, postupně ztrácelo na významu vyklízelo své pozice. Mám na mysli fenomén neopohanství. Pod pojmem neopohanství rozumím snahu o obnovení a oživení původních předkřesťanských a dávno vymizelých náboženství. (Důležité zde je zde slovo „vymizelých“: začne-li někdo uctívat třeba indická božstva, nestane se indickým neopohanem, ale spíše se ocitne na platformě hinduismu.) O jaká náboženství konkrétně jde? Ve Velké Británii a v některých dalších evropských zemích je to keltské neopohanství. V Německu a ve Skandinávii se šíří germánské neopohanství. Ve střední a východní Evropě se s jistým zpožděním začalo prosazovat slovanské neopohanství. Lze tedy říci, že neopohanství se pokouší vzkřísit dávné kulty převážně tam, kde tyto už v minulosti jednou byly. Naproti tomu se nepodařilo zaregistrovat výraznější pokusy o revitalizaci pohanství řeckého a římského, které by se logicky mohly projevovat v příslušných jihoevropských zemích. Může to být způsobeno tím, že jak v Řecku tak v Itálii má dosud silnou pozici křesťanství, které neopohanským aktivitám nepřeje. Velkou neznámou je situace v Maďarsku, neboť Maďaři by teoreticky mohli mít své vlastní etnické neopohanství. Ani pátrání na internetu zde mnoho nepomůže, jelikož pro naprostou většinu českých badatelů je maďarština jazykem zcela nesrozumitelným. Významnou složkou neopohanského proudu je též kult wicca, který navazuje na údajné staré čarodějnické náboženství. Wicca vznikla ve Velké Británii, odkud se rozšířila do mnoha zemí Evropy a v neposlední řadě i do USA, kde se má čile k světu; podle odhadu R. Muchembleda se v roce 2000 k tomuto vyznání hlásily v USA dva milióny lidí, čili téměř jedno procento obyvatel.

V této studii jsem se pokusil zmapovat českou neopohanskou scénu. Neopohanství u nás začalo pučet teprve po roce 1989. Pokud existovalo i předtím, bylo prakticky neviditelné. V současné době je Čechách možno registrovat poměrně sporadický výskyt neopohanství slovanského, germánského a keltského a o něco více rozšířené hnutí wicca, k jehož popularizaci přispívá dnes již poměrně četná překladová literatura na toto téma. V širším slova smyslu lze do neopohanské scény počítat i satanisty, kteří se u nás rovněž vyskytují. Těm jsem však vzhledem k jejich přece jenom výsadnímu postavení věnoval již dříve samostatnou studii.

Stará pohanská náboženství bývala výrazně magická – pohané svým božstvům přinášeli obětiny v naději, že bohové na oplátku zase něco vykonají pro ně – a nejinak je tomu v neopohanství, nemluvě o wicce, která se k určitému druhu magie přímo programově hlásí. Pro pozorovatele tak ovšem vzniká jistý problém, jehož povahu hned objasním. Současný zájem o duchovno je sice relativně značný, nicméně je hodně rozdrobený. V malé zemi jako je ta naše je takové tříštění zvláště patrné a v důsledku vzájemné provázanosti navíc dochází k tomu, že se řada se řada osob zabývá více duchovními směry. Osoba praktikující magii může příležitostně sáhnout po slovanském, germánském nebo keltském božstvu a invokovat příslušný egregor, aniž by se tím hned stala neopohanem. Na druhé straně neopohané mohou někdy zabrousit do praktik, které nemají s neopohanstvím nic společného. Naskýtá se tudíž zásadní otázka, kdo je a kdo není neopohanem, konkrétně jak lze neopohana vůbec poznat a koho lze za neopohana aspoň s jistou dávkou oprávnění pokládat. Pro posouzení příslušnosti nějaké osoby k neopohanskému hnutí navrhuji tato tři kritéria:

1) Dotyčná osoba se k neopohanství sama hlásí.
2) Je v kontaktu se skupinou stejně smýšlejících dalších osob a zúčastňuje se kolektivně prováděných obřadů.
3) Neopohanství výrazně převažuje v její duchovní orientaci a aktivitách nad případnými dalšími směry či trendy.