Loki, otec sváru

Z anglického originálu Alice Karlsdottir, 1991 přeložila Ronja Rovardotter.

Loki – jméno, které z pohledu některých asociuje božstvo zla, podobné křesťanskému Satanu, nepřátelský koncept, který se vetřel do Severského panteonu usilující o jeho zánik. O Lokim toho bylo napsáno více než o jakémkoliv jiném úctyhodném a váženém božstvu. Loki vystupuje ve více příbězích než jakýkoliv jiný bůh a jeho postava často ztvárňuje roli šprýmaře-podvodníka a pro svou častou interakci s ostatními božstvy je pro nás jednou z klíčových postav v porozumění norské mytologii. Jeho neřešitelné paradoxy, zdánlivě nekonečné protiklady a klamavé bláznivé vtipkování nám ale poskytuje nekonečnou příležitost ke spekulacím. Loki je relativně pozdní postavou v germánských mýtech a záznamy o něm se objevují pouze v oblasti Skandinávie.

Božský panteon je rozdělen na dvě hlavní skupiny bohů a bohyní: Ásy, kteří všeobecně bývají spojováni s poezií, magií, válkou a politikou, a Vany, božstva spojovaná s blahobytem a plodností. Ačkoliv byl Loki přijat mezi bohy, je svým původem je obr a v zásadě je i outsiderem jenž komunikuje se všemi druhy přátelských i nepřátelských bytostí germánské kosmologie a skutečně loajální je pouze když se chce jemu samému.

Loki bývá obvykle ztvárněn jako krásný, ale špatný bůh, s rychlým úsudkem, zběhlý v prohnanosti. Některé z přívlastků, jimiž Lokiho nazývá Snorri Storluson v Prozaické Eddě, jsou například „kovář klevet“, „lstivý bůh“, „pomlouvač a podváděč bohů“ a „hádavý nepřítel“. (Snorri Sturluson, The Prose Edda, Arthur Gilchirst Brodeur, trans. (New York: The American-Scandinavian Foundation, 1916), pp. 114-15) Někdy bývá také pokládán za ohnivého démona. Jeho otcem byl obr Farbauti („Krutý pronásledovatel“). Lokiho matka je dvěma způsoby nazývána buď Laufey (listnatý ostrov, země) nebo Nal (jehla) a Loki je často zmiňován jako syn Laufey (Laufeysson), nikoliv synem Farbautiho(Farbautisson), což bývala běžná praxe v době, kdy texty o Lokim byly sepsány. Možná nám to může indikovat nějaké rozpory ohledně toho, kdo byl opravdu Lokiho otcem.

Loki je původem Jotun, obr, kteří byli odvěkými nepřáteli Ásů. Ačkoliv není nijak neběžné setkat se s tím, že si obryně braly Ásy nebo Vany za své muže, Loki je jediným mužským obrem mezi bohy v Ásgardu. Říká se, že Loki uzavřel pokrevní bratrství s Ódinem, hlavním z bohů. Po této posvátné ceremonii byl Loki přijat do Ásgardu, příbytku bohů a tím zároveň do božského sněmu.

Po přijetí do Ásgardu Loki zahájil řetězec svých lumpačin. Mnohokrát dostal bohy do problematických situací a mnohokrát je také díky své chytrosti a mazanosti z mnoha problémů vytáhl. Podařilo se mu zplodit dva legitimní syny se Sigyn (nebo Sigunou) a tři „monstra“ s obryní Angerbodou. Stal se také matkou Ódinova osminohého koně Sleipnira. Zosnoval smrt Baldera, jednoho z nejvíce opěvovaných a milovaných bohů a v neposlední řadě se také dokázal opít na oslavě bohů a postupně všechny přítomné pourážet. Dokázal bohy natolik vyprovokovat, že jej řetězy připoutali vysoko nad zemí tak, aby již nemohl působit žádné potíže (vyjma zemětřesení). Tak zůstane až do Ragnaroku, soumraku bohů, kdy se má Loki stát vůdcem sil temnot a zkázy a svět tak, jak jej známe, zanikne.

Už z těchto stručných informací může vytanou množství otázek. Například: pokud je Loki opravdu natolik zlý a špatný, jak s ním mohl vševědoucí Ódin smísit svou krev? Proč statečný a uznávaný Thór pokračoval v bratříčkování s Lokim i poté, co byl Loki označen přinejmenším za nedůvěryhodného? Pokud je Loki natolik hanebným stvořením, proč se s ním bohové tolik baví a proč se postava Lokiho objevuje ve více příbězích, legendách a lidových tradicích, než postava jakéhokoliv jiného boha?

Zdá se, že Lokiho původní charakter byl patrně méně špatný, než jak byl později líčen. Vliv křesťanství ve Skandinávii měl bezpochyby vliv na osobu Lokiho, který byl postupně popisován v horších barvách. Koncept božstva způli prospěšného a způli destruktivního se jednoduše neslučovala s měnící se mytologií.

Ačkoliv se mnoho Lokiho činů na první pohled jeví jako zlých, podíváme-li se na ně symbolicky, získají jiný význam. V rámci staroseverského konceptu světa je třeba o Lokim uvažovat nikoli v absolutních protipólech dobra a zla jak se tomu stalo později v křesťanské éře. Jednoznačně se pod vrstvou vtipkování jeví jako mocná a přesvědčivá osobností. Loki byl pokládán za součást panteonu Ásů a svou náležitou funkci ve staroseverských mýtech bezpochyby plnil.

Jedním z nejlepších způsobů jak zkoumat Lokiho charakter je zaměřit se na jeho skutky. Pokud tak učiníme, všimneme si určitého vzoru v mnohých z nich. V mnohých mýtech Loki působí paseku. V jednom příběhu ostříhal dlouhé vlasy Sif, Thórově ženě. Poté, co mu Thór pohrozil, se Loki vydává do Svartálfheimu, domova temných Álfů a trpaslíků a donutí je vyrobit Sifě nové vlasy z pravého zlata, které mají schopnost růst na hlavě jako by byly vlastní. Sif je představitelkou Matky Země a její vlasy symbolikou zlatého obilí. Proto ten, který zkracuje její zlaté vlasy je spřízněn s ženci, jež v období žní sekají klasy. A obnova Sifiných vlasů pak může symbolizovat růst jarního obilí. Z pohledu symboliky tedy není ustřižení Sifiných vlasů tak strašná věc; zralé zrno musí být sklizeno a pole přes zimu zůstat holé.

Únos Idunny, bohyně mládí, zdraví a síly (v průběhu něhož Loki pomohl obru Thjassim) a krádež Freyina náhrdelníku mají oba podobný motiv. V obou příbězích je Lokim něco odebráno a následně zase vráceno (ač někdy pod hrozbou, že ho bohové zabijí, pokud záležitost zase nenapraví). Ze symbolického pohledu toto lze pokládat za alegorii opakujícího se cyklu ročních období. Loki se jeví jako ten, který otáčí kolem života a ročních období, jinými slovy je silou změny. Změna nebývá vždy příjemná, nicméně je potřebná.

Podíváme-li se však na množství problémů které Loki v Ásgardu tropí, mohlo by se zdát, že byl Ódin nějak dočasně mimo sebe, když Lokiho mezi bohy přijímal. Proč by si jinak choval takového hada na prsou? Domnívám se ale, že Ódin dobře věděl, co dělá když s Lokim uzavřel pokrevní bratrství. Nejednalo se o žádný malý závazek. Tento čin dal Lokimu stejné postavení, které by míval měl, kdyby byl opravdovým Ódinovým bratrem. Pokud navíc bylo takové pokrevní bratrství jednou uzavřeno, nedalo se zrušit. Je také zajímavé, že jedno z mnoha Ódinových jmen, Helblindi, je totožné se jménem málo zmiňovaného Lokiho pravého bratra Helblindiho. Ódin a Loki jsou nejrozdílnější a zároveň nejvíce související božské formy – jsou chytří a mazaní, zkušení v magii, vztahující se k zimě a smrti, oba s dávkou temna ve svých charakterech, měnící podoby i pohlaví i nadšení cestovatelé. Bylo by spíše podivuhodné, kdyby si právě tihle dva nenašli k sobě určitý vztah.

Jungiánská psychologie poukazuje na fakt, že všichni máme v sobě „stín“, tmavší aspekt své osobnosti, který buď může být svým vlastníkem rozpoznán, akceptován a integrován nebo ignorován a potlačován. Pokud je potlačován, projeví se tato stínová část nás samých jako „ten zlý/á“. V staroseverské legendě je namísto vyhnání do vnější temnoty Loki Ódinem přijat do jeho vlastního obydlí, Ásgardu. Lze tak pohlížet na spojení Ódina a Lokiho jako na symboliku řádu akceptujícího a integrujícího chaos. Toto je moudřejší než se pokoušet tento aspekt potlačit či zničit.

Důsledkem tohoto procesu integrace, Ásové mohou sledovat Lokiho a opakovaně jej přimět k nápravě jeho neplech. Loki dokáže být Ásům i ku pomoci; mnoho z jeho chytračin jim bylo k užitku a poukazuje tak na to, že i temná strana v sobě ukrývá dobrý potenciál, jež lze využít. V neposlední řadě Loki slouží jako iniciátor různých cyklů vývoje Ásů, včetně kulminace jejich vývoje – smrti při Ragnaroku. Právě tak jako dvě protichůdné síly zapříčiňují pohyb kola osudu, spojení Ódina a Lokiho slouží k držení světa v rovnováze. Pokud by každá z těchto sil působila samostatně, zapříčinila by úplný zánik či přinejmenším stagnaci. Když tyto síly pracují společně, udržují kolo času a života v pohybu.

Pokud postavu Lokiho a jeho vztahy s ostatními bohy znáte, mohlo by vás napadnout, proč kupříkladu takový silný a čestný Thór chodí kolem tohoto malého prohnilého výtržníka jako kolem horké kaše. Thór si často na Lokiho stěžuje, dožaduje se práva Lokim pohrdat a spílá mu za jeho lstivé kousky. Ale když nastane čas zapřáhnout kozly, bývá to často právě Loki, koho žádá, aby ho doprovázel na cestách.

Nač to vše? Možná proto, že oba jsou spojeni přírodním živlem – ohněm? Loki se údajně zrodil z prastarého ohnivého démona, obra Fárbautiho. Thór, bůh hromu, způsobuje blesky prostřednictvím jisker létajících od kol jeho vozu či údery jeho kladiva. Jeho oči žhnou jako žhavé uhlíky a i od nich odlétají jiskry, když seThór hněvá. Někdy se uvádí, že Loki znázorňuje blýskání, které doprovází Thórovo hromy.

Další, co mají Thór a Loki společné, je neuznávání autorit. Možná je to překvapující, že by byl starý dobrý ctnostný Thór podobným odpadlíkem jako Loki? V mnoha mýtech se Thór objevuje jakoby mimo běžný rámec přijatelného chování. V několika příbězích jsou Ásové souženi obrem, kterého nemohou zabít kvůli nějaké přísaze nebo snad kvůli právu pohostinnosti, když tu se objeví Thór, oznámí, že on není povinován žádnou přísahou a s vetřelcem si to pořádně vyřídí. Jinde se uvádí příběh obra, který Ásům nabídne během půl roku postavit ochranný val, ohromnou zeď kolem Ásgardu a za odměnu žádá bohyni Freyju. Bohové se domnívají, že takové dílo není možné zvládnout během tak krátké lhůty, souhlasí s obrovými podmínkami a dovolí mu dokonce použít i jeho koně, o kterém později zjistí, že je vskutku magickým stvořením - má obrovskou sílu a díky němu obr málem uspěje ve svém úkolu. Bohové však nechtějí dát obrovi Freyu jako odměnu za práci, proto Loki na poslední chvíli zasáhne - promění se v kobylu a odláká obrova hřebce pryč (a zplodí s ním Sleipnira). Thór obra sice šmahem vypověděl, ale nijak ho za jeho lest neztrestal. Na rozdíl od Lokiho, je Thór příkladem osobní cti, ale oba svým způsobem pošpiňují tradiční zákony autority.

Dále je zde příběh o Thórově výpravě na ryby, na kterou se vydá s obrem Hymim. Jako návnadu Thór použije volskou hlavu a podaří se mu na ni chytit mýtického hada Midgardsorma (Lokiho potomka, jehož Thór pokládá za svého nepřítele a chce se s ním utkat). Než Midgardsorma však Thór stihl svým kladivem zabít, vyděšený Hymir přesekl udici a had se zase ponořil zpět do moře. Říká se, že pokud by had pustil z tlamy svůj ocas a nebyl by již stočený kolem Mitgardu, náš svět by zanikl. V tomto případě Thór touží vymýtit síly, které by měly vliv na změnu rovnováhy světa a způsobily by předčasný zánik. Tuto tendenci měnit současný stav mají Loki i Thór společnou. Oba jsou představitelé smrtelné i tvořivé destrukce.

Nicméně Lokiho nejdůležitější význam ve vztahu k Thórovi je jeho funkce antagonistického prvku. V mnoha ohledech je Thór nejhumánnějším ze všech bohů; svým způsobem je představitelem obyčejného člověka a také jeho zkušenosti často symbolizují zápasení obyčejných lidí s životem. Thór je také někdy trochu nafoukaný a Loki ho svými taškařicemi drží pěkně při zemi.

Kromě identity zlotřilce a darebáka má, zdá se, Loki další, více tajemnou osobnost, velkolepou a zastrašující. Za těmi všemi vtípky a žerty se skrývá osoba podobná Hádu, králi podzemní říše mrtvých. Zatímco Hel je vládkyní mrtvých, Loki je jejím otcem a zároveň tím, kdo řídí síly smrti v průběhu Ragnaroku. Není pochyb o tom, že Loki i přes svou roli blázna znázorňuje také božstvo představující moc a postavení.

Záblesk této vznešenosti Lokiho se objevuje například v příběhu, ve kterém Thór navštíví Utgardského Lokiho, vládce „Lokiho vnějšího světa“. Ten je mistrem v magických a iluzorních kouscích a párkrát uvede Thóra v průběhu zinscenovaných soutěží do takových situací, ve kterých si Thór nutně musí připadat jako hlupák. Když nakonec Utgardský Loki odhalí své triky jež v průběhu soutěže použil, zmizí obr i se svou říší v mlhách rychleji, než po něm Thór stačí mrštit svým kladivem. A protože Loki doprovází Thóra na jeho cestě a je též obrem oklamán, nepodezírá Thór Lokiho, že by měl se soutěžemi co do činění. Ale nepřipadá vám zvláštní, že oba obři, Loki a Utgardský Loki, mají stejné jméno? Sklony klamat jsou také přítomny v obou a být na dvou místech zároveň by pro Lokiho taky určitě nebyl žádný problém.

Často se polemizuje o tom, zda první Lokiho chybou bylo zplození tří potomků-monster s obryní Angerbodou („přinašečkou smutku“). Těmito dětmi jsou Hel, bohyně mrtvých, Jormundgard, had obtočený kolem Midgardu a vlk Fenrir. Fakt, že Loki zplodil tato stvoření smrti a temnoty nám, ukazuje opravdovou zlomyslnost jeho charakteru, neboť jeho děti se stanou jedněmi z hlavních destruktivních sil při Ragnaroku.

Hel, vládkyně podsvětí, je všeobecně zobrazována jako „dvoubarevná“ žena, z poloviny plná života, smyslnosti z masa a kostí, z druhé půli stářím zchátralá. V Eddě najdeme popis jejího příbytku, ve kterém je její stůl nazýván „Hladem“ a postele „Nemocí“. A v Eddách najdeme také zmínku, že mrtví sdílejí Helinu postel, dále také zmínky o stěnách obložených rákosím, lavicích posypaných zlatým prachem a přetékajících sudech s medovinou. Nenajdeme zmínky o tom, že Niflheim, Helino království a říše mrtvých, by bylo nějaké strašné místo k setrvání. Nejde o říši prokletí či zatracení, ale spíše o místo kam se jednoduše odebírá každý, kdo zemře(samozřejmě kromě těch, kteří jdou do Valhally či nějaké jiné říše). Smrt není krásná, takže ani Hel není, ale není to také oblast hrůzy a zla. Smrt je jednoduše pokládána za přirozenou součástí životního koloběhu.

Had Midgard, obrovský had držící si konec svého ocasu v tlamě, ležící kolem našeho světa, je trochu méně příjemným stvořením, než Hel. Vzbudí se při Ragnaroku a zabije Thóra svým jedem ve chvíli, kdy mu Thór bude utínat hlavu. Kromě tohoto boje však had nezapříčiní žádnou další pohromu. Naproti tomu je zde jasný smysl řádu vytvořený touto šupinatou hranicí mezi naším světem a bytostmi v dalších osmi světech. V této představě o hadu s ocasem ve svých ústech se také skrývá určitá síla, vlastně je to běžný symbol známý v mnoha kulturách (například symbolika kundaliny jogy). S probuzením hada při Ragnaroku dochází k uvolnění této síly a svět takový, jak ho známe, přestane existovat.

Třetí Lokiho potomek, vlk Fenrir, je opravdovou obludou, stvořením natolik hltavým a nebezpečným, že ho bozi musí připoutat řetězem a čelistmi otevřenými do tlamy vraženým mečem. Vlk Fenrir zdá se zosobňuje čirou, syrovou, nekontrolovanou sílu, která musí být dobře hlídána. Při Ragnaroku se Fenrir dostane z řetězu a zabije Ódina; Vidar, Ódinův tichý syn, se pak objeví a roztrhá vlkovy čelisti. Některé staré řezby znázorňují obrovské stvoření roztrhané na kusy v jehož rozedraném břiše lze vidět mrtvého Ódina. Někteří se domnívají, že původní legenda vyprávěla o Ódinovi, který byl nejprv sněden a poté živý vyvrhnut, takže celý příběh svým způsobem vyzněl jako šamanská cesta. Zajímavé je, že Tyr má být při Ragnaroku také sežrán psem Garmem, hlídajícím Helinu říši. Ačkoliv by Ódin a Thór neměli Ragnarok přežít a vstát znovu z mrtvých, jejich děti-bohové Ragnarok přežijí a zahájí novou éru.

Nejhorším činem v Lokiho příběhu by se mohlo zdát způsobení smrti Baldrovi, nejmilovanějšímu z bohů. Smrt Baldra nejen, že připraví Midgard o dobrého boha, ale celkově posune svět o krok blíž k zániku. Proč Loki něco takového způsobil?

Ačkoliv je mýtus o Baldrově smrti dobře znám, rozsah Lokiho zodpovědnosti není tak definitivní jak se zprvu zdá. V mýtech, Hodur, Baldrův slepý bratr vystřelí kouzelný šíp z jmelí a naveden Lokim tím nevěda zabije svého bratra. Později, když bohové smlouvají s Hel o propuštění Baldra ze spárů smrti, maří jim plány stará obryně, o níž se všeobecně předpokládá, že jde o přestrojeného Lokiho v. Baldr tak zůstává v podzemní říši mrtvých a po Ragnaroku má povstat jako nový pán Ásů.

Mnoho mytologií obsahuje příběh o zabitém bohu; problém s Baldrem je však ten, že následujícího jara nedojde k jeho vzkříšení. Takže ačkoliv bývá pokládán za boha úrody či slunce, nějak do této role úplně nezapadá. Baldrův příběh neobsahuje část o znovuvzkříšení symbolizující kontinuální chod ročních období smrti a zrození. Ale namísto toho může být pokládán za iniciační mýtus, šamanské sebeobětování za účelem získání vhledu a moudrosti, tak, jak to učinil Ódin pro získání run. V tehdejších dobách bylo obvyklé pro náčelníkova syna, aby prokázal svou mužnost a obhájil tak svou roli budoucího vůdce. Takový rituál často obsahoval symbolickou smrt. Nezdá se, že by Baldr byl svou smrtí a pobytem v Helině říši poražen; naopak mění svou nevinnost za moudrost a opět povstává po Ragnaroku jako daleko mocnější a vznešenější vůdce Ásgardu. Možná, že mu nakonec Loki prokázal službu, když mu způsobil smrt.

Je důležité podrobněji se zmínit o Ragnaroku. Staroseverský světonázor obsahuje přesvědčení o cyklickém vývoji, což nebývá vždy dobře chápáno ve vztahu ke „konci světa“. Je pochopitelné, ač bohužel omylné, že Ragnarok začal být v křesťanské éře zaměňován za biblickou apokalypsu. V původní staroseverské kosmologii neexistuje nic jako absolutní síly dobra a zla a Loki neznázorňuje Satana jak ho chápou křesťané. Ragnarok lze chápat spíš jako konec jedné epochy, konec určitého způsobu smýšlení a života a jeho nahrazením za nový způsob smýšlení, nové bohy a nový svět vystavěný na nových základech. Není zde zmínka o tom, že by nový způsob musel být bez podmínečně lepší než ten starý nebo že by to staré bylo špatné. Prostě jen přišel čas pro změnu.

Ragnarok nepředstavuje jednorázovou pohromu, ale stále se opakující jev, při kterém se jak bozi, tak lidé neustále vyvíjejí. Přežití potomků Ásů a Vanů značí pokračování linie celého božského panteonu, se stejnými silami projevujícími se v nové éře v odlišných kombinacích. Baldr, zjevující se nakonec z Niflheimu přebírá roli stvořitele všehomíra. Ódinův svět nyní dává prostor novému světu, novému pohledu, systému a cílům. Toto lze pokládat za příležitost k růstu, vývoji, změně, nikoliv pohromě a neštěstí. Jde o přirozenou součást vesmírného cyklu právě tak, jako je smrt součástí života. Loki je bohem změny, která toto všechno udává do pohybu. Je odmítán, protože radikální změna není nikdy vítaná a proto, že pro boj při Ragnaroku je zapotřebí uvolnit nové síly. Loki působí na uzavření cyklu; je bohem, který otáčí kolem života, ačkoliv je zapojen do zániku.

Neshody, sváry, boj, úsilí, snaha – to jsou jevy, které pohybují univerzem. Bez nich bychom byly jako kameny, nehybní, neteční, nerušení. Loki představuje sílu, která působí rušivě v našich životech neboť ruší nejen náš zajetý klid a pohodu, ale vede nás k aktivitě, touze a boji. Dokáže náš život otočit vzhůru nohama a změnit způsob myšlení, které nám bylo doposud tak drahé. Jediné si ale můžeme být jisti. S Lokim v našich životech se nikdy nebudeme potřebovat medvídka mývala:).